Bludiště a labyrinty se stávají inspirací nejen výtvarníků, ale i literátů, kteří v nich čas od času popreháňajú svých hrdinů. Co čert nechtěl, výseky z těchto „obludárií“ si ukořistili své místo i v civilizované společnosti. V podobě schodišť!

Jiné, hezčí a troufalejší
Proč si fotíme budovy a sochy po celém světě? Protože vybrané objekty se vymykají celou svou podstatou od všech zbývajících. Jsou jinak, hezčí a vizuálně odvážnější. Schodiště chápáno jako bytostná součást architektury nás nenechávají nikdy lhostejnými, protože nás dokážou snadno dostat svou výškou, délkou nebo barvou. Existuje však i jiný level nazírání na schody jako jen přes rekordy.
Na podobu sochařských děl
Šikovní architekti si ale neodpustí vnímat schodiště jako sochařská díla. Proč? No proto, aby se při jejich dětské matrace navrhování s nimi ještě lépe vyhráli a dokázali s nimi v prostoru udělat opravdové zázraky. Vždyť i schodiště se stávají předmětem zájmu a ještě jakého! Ty exteriérové ​​to mají o něco těžší, protože se na ně zaměřují blázni, co se na nich pokoušejí překonat sami sebe.
Materiál jako součást hry
Interiérové ​​schodiště jsou jako obrazy zavěšené v galeriích. Vidět je mohou jen vyvolení. Při pořádném schodišti třeba počítat i s patřičně velkým prostorem na jeho instalaci. Nebyl by skvost skvostem, kdyby zároveň citlivě nekorespondoval se svým okolím. Vedle extravagantním tvaru je klíčový i materiál. Při tvorbě schodiště se s ním již od počátku počítá, aby výsledný efekt byl o to zdařilejší.

Zlý duch a pud sebezáchovy
Dřevo, kámen, či sklo jsou duší, nebo i „zlým“ duchem schodišť, který nás umí s takovou škodolibostí strašit a strašit. Náš pud sebezáchovy se bohužel při skleněném schodišti nikdy nezapře. Ale při tvořivých architektech ani dřevěné schodiště není záruka bezpečí. Troška strmější sklon a problém je na světě. Tedy prakticky, nikoliv umělecky.
Z / do historie architektury
I za cenu menších obětí, mít doma nebo v nějaké veřejné institucí dětská postel se zábranou schodiště, které se zapíše do historie architektury, se jednoznačně vyplatí. Práce s člověkem as jeho emocemi představovala odjakživa pro umělce výzvu, tak proč nenasadit do hry „obyčejné“ schodiště, které by v nás rozeznělo nespoutaně divoký souboj bezbranných pocitů?